Zranitelnost

Pokud dojde k nějakému přírodnímu extrému v neobydlené krajině, potom nám to obvykle nevadí, škody jsou zanedbatelné. Zde máme na mysli například sesuvy v zalesněných oblastech, nikoliv havárie ropných tankerů. V historii by bylo možné najít množství dalších případů od významných vulkanických erupcí nebo dopadů meteoritů (naposled v roce 1908 v odlehlé sibiřské oblasti Tunguzka), které nezpůsobily téměř žádnou škodu společnosti. Následky jsou tím, co nás při hodnocení zranitelnosti zajímá.

Zranitelnost se týká všech oblastí společnosti, průmyslu, infrastruktury, zemědělství, sídel a přírodně cenných oblastí. Vždy je možné kvantifikovat společenskou ztrátu. Do celkové zranitelnosti se započítá například degradace a destrukce prostředí, ztráty na životech, postižení zdraví obyvatel a také úrovně jejich blahobytu. V případě značného postižení rozsáhlých oblastí strádá hospodářství státu od snížení produkce hospodářství, až po celkovou destrukci provozů a zařízení, což znamená další náklady vydané na rekonstrukce. Také je třeba odhadnout cenu staveb. Jiná bude zranitelnost pro školu, jiná pro sklad nebo tovární halu.

Zranitelnost však není shodná ve dne a v noci. Mění se též v průběhu roku. V případě školní budovy zasažené přírodní pohromou se budou dopady významně lišit, stane-li se tato událost v době vyučování nebo v noci, případně v době školních prázdnin. Podobně lze nahlížet na obytné budovy, které jsou nejvíce obsazeny a tudíž zranitelné v nočních hodinách, ale přes pracovní den v nich zůstává minimum osob. Jarní nebo letní povodně mohou způsobit významné škody na úrodě, zatímco na podzim bývají škody minimální. Úřady a složky záchranných systémů, pokud takové existují, by měly mít informace nejenom o počtu osob, ale též o jejich věku a případně i o jejich mobilitě. Tyto údaje jsou v řadě zemí nedostupné nebo nepřesné.

Měření zranitelnosti

Jak jsme uvedli výše, zranitelnost se měří penězi. Abychom mohli srovnávat mezi jednotlivými událostmi, je třeba mít nejenom přesně ohodnocené stavby apod., ale musíme počítat se změnou jejich hodnoty v čase. V moderní společnosti je obvyklé, že se nominální hodnota majetku zvyšuje s tím, jak se zvyšuje finanční zásoba. Zvyšování finanční zásoby, kterou ovlivňují centrální banky daného státu, má obvykle za následek zdražování a tedy zvyšování cen. Nesprávně hovoříme o inflaci, kterou je právě zvyšování peněžní zásoby.

Pro srovnání mezi jednotlivými roky musíme tedy přepočítat starší údaje k nějaké bázi. Tou může být například velikost příjmů státního rozpočtu. Použitelné jsou také nezávislé ukazatele, jako je např. Big Mac index, který ovšem vyžaduje přítomnost sítě McDonald v dané zemi. Často se pro mezistátní srovnání používá HDP, protože je to nejsnadněji zjistitelná hodnota. O vhodnosti jejího použití se však oprávněně pochybuje (např. Ash et al., 2013).

Srovnání dopadů přírodních pohrom mezi jednotlivými lety je obtížné také z toho důvodu, že nyní máme k dispozici technologie, které nebyly dříve dostupné (nebo byly, ale v menší míře). Jedná se například o globální rozšíření letecké dopravy, jež je velmi citlivá na dopady vulkanických erupcí. Výbuch sopky Eyjafjallajökull v roce 2010 postihl zejména letecký průmysl (Budd et al., 2011). Podobné a větší vulkanické erupce v minulosti však takové dopady mít jednoduše nemohly, protože letecká doprava tehdy neexistovala.

Také absolutní hodnoty škod v rámci jedné události mohou znamenat zcela rozdílné dopady na společnost. Miliardové škody v rozvinuté a bohaté zemi nejsou totéž co v zemi rozvojové.

Pokud se registrují dopady a škody pouze velkých pohrom, může se stát, že zanedbáme vzít do úvahy a hodnotit škody po událostech menšího rozsahu, které ale v součtu mohou představovat vyšší celkovou hodnotu škody. Pro malého farmáře má několik let sucha stejný nebo i horší dopad než jedna velká povodeň (Marulanda et al., 2010).

V případě velkých pohrom se uvádějí ztráty na lidských životech jako první měřítko rozsahu katastrofy. Úmrtí v důsledku přímého působení pohromy mohou být řádově nižší, než v důsledku aktivizace dalších procesů. Například dopady zemětřesení jsou vyšší v rozvojových zemích (naposledy Haiti, 2010, než v Japonsku), protože tamní stavby nejsou odolné vůči otřesům. Většina lidí zemře v důsledku kolapsů budov, přičemž mnoho z nich může být v troskách pouze uvězněno, ale pomoc se k nim nemusí dostat včas.

V roce 1931 postihly Čínu série ničivých povodní, které si vyžádaly statisíce až miliony obětí na životech (http://en.wikipedia.org/wiki/1931_China_floods). Pokud se podobné události vyskytnou v zemích, kde nefunguje státní správa nebo alespoň místní krizové řízení, potom jsou škody nejen vysoké, ale též dopady lze jenom odhadovat.